Roubovani
Jako asi každý citrusář
či pěstitel rostlin vůbec jsem začala i vlastnoručně roubovat své vypěstované
podnože. Zkušenosti jsem měla pouze z dětství z roubování jabloní a
pak už jen příručku pro roubování a očkování.
Koncem
80. let, kdy jsem s vlastními pokusy o roubování začínala, nebyl pro
amatéra příliš velký výběr v roubovacích prostředcích. V podstatě se
používalo lýko a štěpařský vosk případně stromový balzám – právě tak, jako u
našich ovocných stromů. Někteří pěstitelé se dostali k plastové pásce,
znala jsem i „koumáka“, který používal elektrikářskou izolační pásku. M. Býček
zase nedal dopustit na obyčejný telefonní drátek, který používá dodnes.
Bývalo
zvykem roubovat podnože v tloušťce kolem 1cm i více, nejméně však 5mm
s již vytvrdlým dřevem a hnědou kůrou. Roubovalo se převážně nejjednodušší
metodou podle poměru tloušťky podnože a roubu buď do rozštěpu nebo za kůru,
případně kopulací. Zkušení citrusáři doporučovali učit se roubovat na odřezcích
„vlků“ ze stříhání našich ovocných stromů – na těch se totiž bez nejmenších
škod lze nejlépe naučit udělat krásný, rovný dlouhý řez, který je pro úspěšné
roubování naprostou podmínkou. Já žel neudělám ani rovnou čáru na papír, natož
dlouhý rovný řez na výhonu (i když se občas také povede), také se zavazováním
lýka nebo plastové pásky mám trochu problémy, tak mi nezbylo, než na to jít
opět „po svém“.
Nejprve
jsem začala s velmi mladými podnožemi zpravidla ve stáří 6 až 7 měsíců
(citroník) do 1 roku (pomerančovník, grep), kde jsem roubovala do zelené části nevětvené
rostliny (boční výhonky se musí hned vyštipovat) s průměrem terminálu cca
2 až 3mm. Roubovat takovou podnož ovšem lze jen do rozštěpu a ovšemže stejně
silným zeleným polovyzrálým roubem s 1 až 3 očky. Zavazovala jsem měkkou
bavlnkou na vyšívání a pro udržení vlhkosti na místě roubování používala plastelínu,
z níž jsem vytvarovala jakousi „čepičku“. Při takovém roubování stačil
opravdu krátký řez cca 3 až 5mm, který jsem dělala žiletkou. Výhodou byla
spolehlivá a velmi rychlá srůstnost, nevýhodou mládí podnože ještě s malým
kořenovým systémem, pro který byl takový zásah hodně tvrdou zkouškou odolnosti
– při první pěstitelské chybě nebo větším výkyvu pěstebních podmínek (např.
zima v bytě paneláku po letnění na balkoně či zahradě) pak rostlina
odumírala. Ale i při optimálních podmínkách byl její vývoj nejméně
v prvních dvou letech (při ne právě ideálních bytových podmínkách) velice
pomalý.
Silnější
podnože jsem zpravidla roubovala za kůru. Pro takové roubování musí být podnož
v bujném růstu, jinak nejde lehce odchlípnout kůra od dřeva. Po zastrčení
roubu s řeznou plochou cca 1cm jsem dle M. Býčka používala na ovázání
telefonní drátek. A nakonec opět svoji oblíbenou plastelínovou „čepičku“ – tu
vždy jen v modré barvě (k jiné jsem nějak neměla důvěru).
Zkoušela
jsem sice i očkování, ale dodnes netuším, v čem byla chyba – neujalo se mi
vůbec nic (a nejen citrusy - ani broskvoně a růže na zahradě).
V poslední
době roubuji kromě předchozích dvou způsobů u silných podnoží i tzv. „do boku“
– tento roub (popř. i dva rouby) přidávám k vrcholovému roubu buď
s jinou odrůdou nebo jako „pojistky“. Pro roub do boku podnože si vybírám
místo na podnoži, kde se podnož poněkud odklání, aby bylo víc místa pro
rostoucí roub. Je tak jednodušší i samo roubování. Výhodou je větší srůstová
plocha, dobrá stabilita roubu na podnoži po srůstu i skutečnost, že pokud
nechcete použít vrcholového roubu na seříznuté podnoži, můžete jen vrchol
podnože trochu sestříhat pro podporu bujnějšího růstu a při neujmutí roubu nehrozí
úhyn podnože. Jen zaschlý roub vytáhnete, dotlačíte „jazýček“ zpět ke kmínku a
po převazu se o ostatní postará rostlina sama. Po dvou letech je takové místo
sotva znát. Navíc podnož nemusí být zcela ideálně „v míze“. Nevýhodou je naopak
nutnost co nejpřesněji se „trefit“ s řeznou plochou roubu na řez na
podnoži tak, aby tenké vrstvy srůstu schopných buněk pod kůrou (výrazný zelený
pruh bezprostředně pod kůrou) se vzájemně dotýkaly. A to je (alespoň pro mne) u
podnoží výrazně silnějších než roub docela „oříšek“. Mně osobně se daří
roubovat tímto způsobem nejlépe podnože asi o 1/3 až o ½ silnější než roub.
Ideální je, pokud je podnož ještě aspoň trochu pružná a dá se ve zvoleném místě
pro roubování pro snadnější zářez ohnout.
Kromě
roubování do boku jsem několikrát zkusila i tzv. „obrácený rozštěp“, který
hodně propaguje pan L. Sitař z našeho brněnského klubu. Rozřízne se místo
podnože roub a nasadí na do V seříznutý kmínek podnože. Jako u obyčejného
roubování do rozštěpu lze menší odchylky ve vzájemném průměru roubu a podnože
řešit řezem ne středem, ale blíže kraji roubu (obrácený rozštěp) či podnože
(běžné roubování do rozštěpu). Takto jsem naroubovala asi 5 či 6 rostlin s výsledkem
tak „půl na půl“ – musím se přiznat, že přesně rovně seříznou do delšího
obráceného V podnož mi přijde o dost těžší, než naopak.
Po
zasunutí roubu teď používám pro první ovázání a fixaci izolepu. Když jsem
zkoušela plastovou pásku, tak mi obvykle dříve, než jsem ji stačila zavázat,
roub buď úplně vypadl, nebo se alespoň nekontrolovatelně posunul a výsledek
takového roubování nechávám bez komentáře. Izolepa se naopak na kůru lehce
přilepí bez toho, že by kůru nějak poškodila, roub spolehlivě udrží na místě a
po dvojím otočení a nalepení sama na sebe už vlastně další fixace či vázání ani
není třeba. Přesto přes izolepu omotávám vázací materiál (ten zejména proto,
aby při náhodném zavadění o roub nedošlo k jeho posunutí či vylomení a
také aby se izolepa teplem předčasně neodlepila). U mladých, v místě roubu
zelených a ohebných podnoží dosud používám bavlnku, u silnějších
s vyzrálým dřevem dle vzoru M. Býčka telefonní drátek. A také
plastelínovou „čepičku“ – i když tou chráním roubované místo už jen při jarním
roubování (rouby jsou v bytě na jižním okně) popř. při roubování za kůru
silnější podnože (pro ochranu řezu na podnoži). Drátek či bavlnku odstraňuji
obvykle již po 2 až 3 týdnech, aby nedocházelo k zaškrcení rašícího roubu.
Plastelínovou čepičku, kterou jsem musela sejmout, zase dávám na roub zpět. Izolepu
snímám až později, kdy se začíná odlepovat sama – mám zkušenost, že jakmile
roub natolik zesílí, že by docházelo k zaškrcení, časem a vlivem tepla již
ne tak pevně držící lepidlo povoluje a to je právě vhodná doba pro její
definitivní odstranění. Až do této doby ponechávám zpravidla také čepičku z
plastelíny.
Proč používám právě plastelínu? To má svůj důvod (vlastně hned několik):
- plastelína
se velmi snadno natvaruje přesně tak, jak potřebujete
- uchovává
vlhkost a zabraňuje přístupu vzduchu k chráněné ploše – při užití izolepy
se jedná vlastně o ochranu řezu na podnoži před povětrnostními podmínkami.
- snadno
se snímá, nenechává na rostlině stopy, na řezu se rychle tvoří zával pletiva
(to je problematické jak při použití štěpařského vosku, tak barvy), vůči
rostlině je bez negativních vlivů
- místo
roubování se pod plastelínovou čepičkou nepřetápí ani při vyšší expozici
slunečním paprskům
Během let užívání plastelíny jsem zjistila
zajímavou, nicméně logickou skutečnost: barvu použité plastelíny musím měnit
podle ročních období – přesněji podle světla a teploty. V březnu a dubnu
mám nejlepší výsledky se žlutou plastelínou, v květnu a červnu, popř.
červenci s bílou (odráží maximum slunečních paprsků) a v srpnu až
říjnu s modrou popř. i zelenou. Jiné barvy nepoužívám – nezdají se mi pro
rostliny vhodné.
- nedotýkat
se řezné plochy prsty (riziko kontaminace)
- roubovance
postavit na teplé místo s rozptýleným světlem a zakrýt např. láhví pro
zajištění mikroklima s vysokou vzdušnou vlhkostí
- roub
ani podnož nesmí nachladnout (třeba průvanem z netěsnosti oken)
- kompatibilita
podnože s roubem
Roub by měl být ve
stadiu těsně před rašením, vždy z plodící, nejlépe mladé rostliny a výhonu
rostoucího spíše vzhůru, bez škůdců se zakrácenými staršími listy (popř. jen se
řapíky)
Kromě toho je dobré,
pokud se podnož ještě nechystá začít růst a vy právě dostanete rouby, podnož
zaštípnout či lehce seříznout, aby se „nastartoval“ růst – podnož obvykle
začíná rašit do 5 dnů až týdne. Rouby zatím se vloží alespoň částečně odlistěné
do mikrotenového sáčku, který se i s nimi vypláchne pitnou vodou, co
nejlépe se vytěsní vzduch a sáček se umístí v chladničce (část pro
zeleninu). Pokud tam zůstávají rouby déle, je třeba je nejdéle vždy po 3 až 4
dnech provětrat a znovu uložit. Takto se dají uchovat v přijatelné kvalitě
až měsíc.
Jako zakrývací láhve používám dnes plastové čiré
PET láhve a to horní část s uzávěrem. Sejmutím víčka lze krátce vyvětrat
či připravit rostliny na úplné odstranění krytu. Pokud mají světlou nálepku,
tak ji na láhvi ponechávám – dosáhne se tak alespoň částečný rozptyl slunečního
světla v láhvi. Na nižší rostliny užívám nejraději PET láhve od mléka se
širším hrdlem – víčko se může na hrdlo jen položit s větší či menší
větrací mezerou a konec konců roub může nakonec hrdlem i úplně prorůst ven bez
toho, že by se příliš deformovaly listy. Klasické zavařovací sklenice používám
už jen výjimečně – kvůli provětrání prostoru se vždy musí zcela sejmout, což je
někdy pro roub riskantní (párkrát se mi „podařilo“ ulomit rašící výhon) a pokud
podceníme větrání, vznikají lehce plísně případně při vyšší zálivce zkysne
substrát (vícekrát prokázáno, bohužel, v mé vlastní praxi).
PET láhve s různobarevnými víčky lze navíc
použít pro rychlé rozlišení druhů naroubovaných rostlin – např. pro citroníky
víčko žluté, mandariny oranžové, pomerančovníky červené atd…
Aby
se mi rouby nepomíchaly, popisuji je přímo na listy na rubovou stranu
propisovačkou. Písmo se nestírá a přečtete ho ještě i po několika dnech (pokud
list neulomíte – u roubů skladovaných delší dobu v mikrotenových sáčcích
v chladničce k samovolnému odlistění dochází asi po 2 až 3 týdnech).
Odlistěné rouby si označuji barevnými nitěmi (raději každý roub zvlášť).
Červenec 2007
Náhledy fotografií ze složky Roubovani