Citrusy a jiné subtropické rostliny

Ibišky čínské (Hibiscus chinensis)

Ibišky jsou moje nejmilejší květiny.

Kvetou mi zhruba 7 měsíců v roce ve dvou periodách. Možná je vtip v letnění a ponechání venku dlouho do podzimu. Koncem dubna, počátkem května si projdou kratší periodou snížených teplot, při nichž zastaví růst a nakvétají tak v půlce června asi do konce září, než zase začíná být chladněji. Pak je někdy přejdou velice mírné mrazíky (0 až -1°C, víc ne!!) a jdou domů do haly, kde stojí u severovýchodního okna na skříňce (pod oknem je právě ta skříňka místo topení) a mají světlo ještě z francouzského okna na JV metr až 2m od rostlin (podle jejich umístění na skříňce). Hala je mírně vytápěná, v zimě je v ní teplota zpravidla 16 až 18°C. Několik menších ibišků, které se mi již do haly nevejdou, zimuji na horní polici nebo i na zemi své zimní „minizahrady“ (trojúhelníkový „výběžek“ obývacího pokoje, prosklený francouzskými okny), v teplotě kolem 16 až 20°C a pouze s odpoledním sluncem. Po přenosu domů hned stříhám všechny výhony, které nejsou s poupaty, protože jsou rostliny v růstovém klidu. Asi tak po 2 až 3 letech je v této době přesazuji do stejné směsi, jako mám třeba na psidia. Po několika dnech mi začínají rostliny rašit a také nasazovat na květ. Kvetou celou zimu (ibišky v zimní minizahradě ale mnohem méně). Znovu je stříhám po dokvětu, pokud možno ještě před přemístěním na léto ven, ale u některých se mi stává, že stále nasazují další a další poupata a přestože už mají až příliš dlouhé (a nevzhledné) výhony, nechci je stříhat, dokud nedokvetou.

Zkušenosti z pěstování:

Ibišky mi nejlépe rostly a kvetly s umístěním na okně s ranním sluncem. Ale nesměly být umístěny na místech s negativní geopatogenní zónou - na ní mi sotva rostly a skoro nekvetly. Květ se obvykle otevírá jen na 1 den, v tropických vedrech někdy jen během dne, v chladnějším počasí někdy (i když výjimečně) na dva dny.

Zalévám až při mírném vadnutí listů a vodu nechám protéct do podmisky, kde neškodí, když zůstane i den až dva dny stát. Takže vhodný zálivkový režim je u mne zavodnění s následným dobrým proschnutím kořenového balu. Pokud mají ibišky málo vody nebo silněji proschnou, shazují poupata (tenhle problém jsem měla s nimi v kanceláři v parném létě, kdy mi přesychaly přes neděli, dokud jsem je v pátek nezačala zalévat hned ráno a pak před odchodem z práce, co se do květináčů i velkých podmisek - táců vešlo).

Hnojím v podstatě nonstop asi po 14 dnech, v bujném růstu a květu častěji - momentálně Krystalonem Start a střídám Starklovým univerzálem.

Řez ibišku dělám „netradičně“ 2x ročně a to v závislosti na zimním klidu rostlin – jednou zpravidla v říjnu, když uklízím rostliny na zimování, podruhé v březnu až dubnu, kdy po zimě dokvetou. Nové výhony, narostlé od posledního řezu, zakracuji dost razantně, většinou na 2 očka, neboť ibišky zpravidla dále rostou pouze z těch posledních dvou oček pod řezem.

S letněním to mám teď jednoduché - ibišky jdou většinou na trávník hned před dům z jeho východní strany, kde máme navíc trochu přechodného stínu od meruňky, takže se listy nepopálí. Ven je dávám navíc většinou hodně ostříhané jen se starými listy, které narůstaly ještě loňské léto za plného úpalu a přežily zimu, takže ty jsou mimořádně odolné.

Ibišky jsou původem tropické rostliny a nesnášejí mráz. Měly by se přenášet domů nejpozději již při ranních poklesech teplot na +3°C až +5°C. Nižší teploty kolem 0°C až +1°C poškozují mladé listy i květy, u mladých rostlin ze skleníků může dojít až k úhynu. Teplotě až -1°C si mohu dovolit vystavit pouze svoje staré, již otužilé rostliny a to v případě, že jsou již po chladných dnech v nuceném vegetačním klidu … a já je neměla čas uklidit.

Ibišky (stejně jako většinu svých ostatních rostlin) pěstuji „polobonsajovým“ způsobem. Dvacet i více let staré rostliny bohatě kvetoucí mám v květináčích průměru 15cm. Přesazuji s mírným ořezem kořenů každé 2 až 3 roky do stávajících nádob. Přesazovat musím v době, kdy provádím řez koruny – z praktických důvodů to dělám na podzim při přenosu domů na zimu. Zeminu používám stejnou, jako pro psidia a ostatní plodící subtropické rostliny.

Ibišky se množí řízkováním, ale ne všechny koření lehce. „Obyčejnější“ ibišky stačí kořenit ve vodě. U těch, u nichž se to nedaří, (zejména pomalu rostoucí hybridy) musím z řízku odstranit prakticky všechny listy a sem-tam se povede je zakořenit stejným postupem a ve stejné zemině, jako trifoliáty. Zkoušela jsem ibišky navzájem opylovat, ale přes veškeré mé pokusy není většina z nich schopná tvořit plody. Přesto se mi na dvou z mých ibišků několikrát plody vytvořily. Pár semen jsem vysela a vzešlo několik semenáčků. Z nich jsem vybrala ty, které byly od počátku nějak zvláštní – většinou s tuhými a velmi prořezávanými listy. Dva z nich jsem dopěstovala po 4 letech až ke kvetení. Jeden byl (po matečné rostlině) s oranžovým květem, ale světle růžovým středem, druhý s červeným květem. Později jsem je oba darovala.

Ibišky v mé sbírce

Můj nejstarší ibišek je starý 25 let. Je řízkovanec z rostliny, která se u nás ujala jako řízek dovezený z Kuby v r. 1970 (má ji moje máma) - je to ten zcela nejobyčejnější červený ibišek. Ale má takovou zvláštnost proti těm našim (pře)šlechtěným: snese dost silný přísušek. Jak jsem slyšela od geologů, kteří na Kubě byli koncem 60. a v 70. letech (a řízky ibišků tehdy dovezli do Brna a do Ostravy), byla tam hodně nouze o pitnou vodu a tak je možná právě přísušek a pak hojná zálivka (jako z tropických bouří) u tohoto ibišku spouštědlem pro kvetení.

Jen o necelý rok mladší je tento plný růžový ibišek.

Někdy se stává, že se květní plátky složí na sebe „na dvojito“ a místo několika čnělek je jen jediná, velmi silná. Květ je pak neobyčejně krásný.

Stejně starý a snad nejkrásnější z mých ibišků je takový zvláštní ibišek s "talířovým" květem a skoro kulatými, velmi tuhými listy (pro jeho habitus a květy mu říkám „Adéla, co ještě nevečeřela“). Kvete jen poměrně zřídka, ale jeho květy jsou na rozdíl od všech ostatních ibišků otevřeny vždy 2 až 4 dny dle počasí. Uprostřed léta, na plném slunci, dostává květ takřka rumělkovou barvu a má velikost dezertního talířku. „Adéla“ je v současnosti jediným ibiškem, který po opylení tvoří plody. Ale s jeho kořeněním je zato největší problém. Ve vodě se prakticky nechytá, výjimečně zakoření v zemině.

Více než 20 let už mám také ibišek s panašovanými listy a drobnějším, jakoby krajkovým květem na dlouhé stopce. Právě tato rostlina je z mých ibišků nejchoulostivější na chladno a zejména průvan. Když má méně světla, narůstají listy více zelené, čím více světla, tím větší je podíl bílého panašování (někdy i více než 50% plochy listu). Na plném slunci se kraje listů zbarvují nádhernou sytou růžovou barvou.

Ibišek kvete žel jen sporadicky, ale jeho olistění to plně vynahrazuje a když se někdy rozhodne rozkvést, pak je jeho květ skutečným potěšením.

Mívala jsem i žluté ibišky, ale ty jsem nechala kolegovi v kanceláři, když jsem odcházela (po pár letech je „umořil“).

Asi před 10 lety jsem dostala plný červený ibišek – byl mi darován pro převislý růst. Po nějakém čase začal být právě s tou převislostí problém, protože mi váha koruny stále převracela květináč. Vzhledem k jeho velikosti (průměr 15cm) se tam žádné zatěžovací kameny nevešly…

Ale mojí největší touhou byl po hodně let bílý ibišek. Dostala jsem jej před pěti lety i když trochu jiný, než jsem si přála. Není čistě bílý, ale smetanový a většinou s poloplným květem a skrytým středem.

Ten vytoužený bílý ibišek jsem nakonec sehnala v Hornbachu před třemi lety. Je čistě bílý, prázdný, s červeným středem. Ale někdy se stává, že místo bílého květu je část tmavě růžová. Loňskou zimu, kdy mi to provedl poprvé, měl jen čtyři květní plátky a dva z nich růžové…

Poslední ibišek jsem si koupila loni na jaře u Starkla v Čáslavi. Krásný oranžový květ s červeným středem. Rozhodla jsem se jej jako jediný pěstovat bez „bonsajového“ omezení. Aby zabral co nejméně místa, zapěstovala jsem si jej jako sloup. Již letos měl naráz otevřených 9 květů a byla na něj nádherná podívaná. Jeho květ je otevřený většinou 2 dny.

Syrské ibišky

Kromě pokojových (čínských) ibišků pěstuji už několik let i venkovní ibišek – syrský. Z bezpečnostních důvodů (manžel s kosou) jsem jej nechala alespoň na první léta v nádobě a jako nádobová rostlina zřejmě už zůstane. Je fialový, plnokvětý, někdy jen s občejným prázdným květem, zapěstovaný jako stromeček. Zimuji jej ve skleníku s citrusy, poslední zimu v „okeníku“. Řez provádím silný (na 2 očka) vždy v předjaří. Jinak má péči shodnou s ostatními ibišky (včetně polobonsajového pěstování).

Nakonec jsem si letos pořídila ještě jeden syrský ibišek – bílý s poloplným středem (ze zahradnictví Laelia). Zatím (a možná také definitivně) je i on v květináči.